Joyeux et miserable. n°1

15. listopadu 2012 v 19:15 | Madame Hollywood |  Stories



Kaluž, jež mírně zrcadlila boty mé, na tísice kusů rozdělila se. Došlápla jsem a pozastavila se. Staří bylo všude kolem mne. Padalo na mě. Zářilo tisíce jasnými barvami. Byla jsem v podzimním ráji.
Vítr mi rozevlál neposedné pramínky vlasů z mého drdolu a mojí tvář obklopil mráz. Na pár vteřin, ovšem pro mne jakoby to byla věčnost, jsem údivem otevřela svá ústa. Ledový dech, teď už ovšem stoupající obláček pouze, jsem zřetelně pozorovala.
Viděla jsem ho. Kráčel v dálce pomalým krokem, jednu ruku schovanou v kapse, druhou opřenou o dřevěnou hůl.
Měl tmavě hnědý baret, který ale zcela neskryl šedé až bílé prameny vlasů, široký šedý baloňák, který ladil s jeho dlouhými kalhotami a černě lakovanými botami.
Doprovázel ho snad démon, snad stráž věrná, či prostý společník na procházky - černý dobrman. Oba dva působili tak neobyčejně, tak tajemně a tak strašidelně, že jsem z nich nemohla spustit oči. Vypadalo to, že jak onen muž, tak i pes nejsou zvědaví na ostatní, možná ani jeden na toho druhého. Jediné, co je zajímalo, bylo pohlédnout do zářících paprsků usmívajícího se Slunce a vychutnání mrazivé a zároveň slunné dopolední procházky.
Hůl, která se odrážela od země a vydávala děsivé zvuky, jsem slyšela čím dál tím víc. Obě postavy se ke mně přibližovaly.
Najednou ve mně klíčil úplně jiný pocit. Chtěla jsem udělat něco spontánního. Upozornit na sebe. Nejraději bych zařvala na celý svět, že jsem, že existuju. Ovšem pořád tu byla jedna překážka. I přesto, by si mě pes ani muž nevšimli.

A pak jsem zatoužila onoho muže poznat. Chtěla jsem vyřknout cokoliv, abych ho zaujala a aby se stal mým dnešním společníkem, stejně jako jeho pes.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama