Sometimes I feel high fucked.

12. listopadu 2012 v 17:24 | Madame Hollywood |  Diary



Jaký je smysl života dámy a pánové? Narodíme se, užíváme si bezstarostných 7 let, kdy jsme bráni jako malí rozmazlení fakani. Pak minimálně 6 hodin prosedíme ve vzdělávacích zařízeních, kde polovina osob spí a ta druhá předstírá, že je zajímá, co říkají vyučující. Někteří to vzdají hned s přesvědčením, že holt skončí pod mostem nebo u popelářů. Někteří tomu dají šanci aspoň do maturity. Někteří se budou trápit až do konce univerzity. A pak se všichni tihle blázni zamilují, započne manželství, budují rodinu a pak, oni, kteří jednou měli tu nevinnou dětskou tvářičku, vidí několik dětských tvářiček před sebou a mají možnost nad nimi vzít zodpovědnost, starat se o ně jako o svůj klenot a dělat pro ně všechno na celém světě. Co potom? Potom se jejich osobnost začně ztrácet, začne beldnout, přecházejí do posledního stádia života - stáří. V téhle době začínají přemýšlet o existencionálních problémech, předávají zkušenosti mladším a... Ulehnou do věčné říše spánku a snů.


Jinými slovy, narodíme se, jsme dětmi, kdy začnem chodit do školy, pak začnem v dospělosti pracovat, začneme stárnout a poté přestanem pracovat, jdeme do důchodu a pomalu začínáme umírat.
Jaký je tohohle všeho vlastně smysl?
Odpověď na tuto otázku neexistuje. Nebo aspoň, pro každého to může být úplně jiná věc.
Ovšem chci tím vším říct, že z celého našeho života máme spoustu důvodů k radosti. Jedním z těchto důvodů je mládí. Život bez zábran, užívání si života, volnost.
Proto dělejte vše podle svého uvážení a nikomu nesmíte dovolit, aby vám v tom zabránil, aby vás přinutil změnit váš názor, nebo aby vás změnil celého. Když si na vás někdo ukáže, bude se vám posmívat, nebude vás mít rád, stačí si prostě jen říct: Můj život. Má hra. MŮJ problém.


(vsuvka)


V těžkých chvílích, kdy si připadám hodně sama, méněcenná a bezbranná si prostě jdu zakouřit. Moc mi to pomáhá a cítím se líp. Nedělám to proto, abych vypadala stylově. Vždy, když strčím do pusy trubičku z vodnice, cigaretu, říkám si:
I am going to die anyway. Lépe řečeno - nijak to neřeším. Ovšem kromě toho mi pomáhá čokoláda, to je můj takový nejlepší přítel. Hudbu asi nebudu zmiňovat, ta je na deprese jako dělaná a beru jí jako samozřejmost.
Ovšem myslím si, že bez hodně dobrých a opravdových přátel a skvělé rodiny, bych nepřežila ani sekundu.

Tumblr_mcrz9qty6c1rk2pmzo1_500_large

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karel Doležal Karel Doležal | 12. listopadu 2012 v 18:04 | Reagovat

Bravo, plně se ztotožňuji s Tvými názory. Život je zrcadlo, v kterém se odráží naše duše.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama