Plesk. Něco mezi snem.

13. prosince 2012 v 22:06 | Fox.
Poslední písnička odehrává, a já namáčknutá na lidi si vychutnávám tu konzertovou energii.
Cítím kouř od cigaret a jointů. Všichni tancujou nebo se jen tak pohupují.
Já jediná neopilá, mé rty se dotkly jen coca-coly.
Máma sedí u baru popotahuje cigaretu, a já si stojím na dobrém místě na výhled na podium.
Trošku jemná písnička co je zasunutá do R&B a jemného jazzu.
Moje nohy už trošku vypovídají výpoved. Vlasy mi už načichly kouřem z cigaret.
Ne, není to článek o tom jaký mám požitek z konzertu. To by bylo zbytečné.
Upadávám do postele vyčerpaná ale spokojená, nikoliv štastná.

Štěstí. Neznámé, nebo v těhlech chvílích.
Co mi chybí? Kamarádi? Ne. Rodina? Ne.
Tak co? Oblečení? To chybí jen ráno když se mám rozhodnout co na sebe.
Láska? Nemám ráda to slovo, zní naivně a předpojatě.
Vášen? Možná.
Ještě v té fázy kdy na sebe jen koukáte, začínáte se bavit, a víte jak to bude dál. Nemusíto bejt láska, ale něco vás k sobě táhne. Připadám si trošku hloupě když to píšu, nebo snad melodramaticky.
Zvláštní je, nebo není to zvláštní ani fascinující ale, vím co chci, každý den to chci víc a víc.
Něchci naznačovat "co chci", nebo snad na psat, znělo by to hloupě, a nemám potřebu se projevit jako dívka s přáníma které k tobě příjdou. Jak já to nenávidím "dočkej času".
Sama čas potřebuji na rozhodování ale nevím, je to ubíjející čekat na rozhodnutí.
Určitě se baletně překulím na druhou stranu k ledové zdi která mi chladí čelo. Třeba mám jen přehřátej mozek, nebo se mi zdá o někom jiným. Jen tak jsem si namlouvala.
Vášen. Řekla jsem si že to sem nenapíšu, a nebudu kolem tpho dělat takzvané "Halo" ale. Kruci.
Nechci bejt jako zamilovoná roztleskávačka. Ikdyž, kdy se zamiluji neprojevuji se jako rádoby roztleskávčka.
Ne, nenapad mě pošahané věty. Myslím že moje kariéra spisovatelky se potápí rychleji než začala. Vlastně nezačala.
Pujdu do lednice si pro kus salámu a vykašlu se na neplánovanou kariéru modelky.
Sednu si k oknu se salámem, ale moje histerické myšlení má strach že by mě něco na tmavé podlaze mohlo stáhnout do korejského pekla.
Moje unava opadla a já ležela v posteli s otevřenýma očima které se prý nechtějí zavřít.
Nechtěli se nechat uplatit. Už jsem přihmouřila oči. Trošku už jsem byla na té vlně nevnímaní, nevím jestli to byl sen nebo moje myšlenka.
Unavené tělo říkalo at už jdu spát a at odejdu z reality, někam pryč, ještě jsem chtěla ale zůstat.
Směšné, jako kdybych já chtěla zůstat v realitě.
Jako kdybych byla už mimo, seděla jsem a dívala se na hodiny, někdy jsem se koukla na vyuku herectví které tě učilo vykouzlit usměv. Chtěla jsem aby se rozrazili dveře, ty tam stál vysmátý. Utekla bych s tebou, tam kde sny začínají. Už nevnímám, nejspíš spím.
Už jsem zase jinde, ted je to rozmanité. U moře sedím v studených oblázcích. Prameny vodystékali z mých očích. Hosí kůže mi najela blesko rychle. Zmáčela jsem si své boty od CHANEL, které nemám. Hodila jsem na zed oblázek. Zed, zase jsem jinde přeskočila jsem. Vykřiknu, vyskočím zadýchám se a tupě koukám na kočku ležící na mé noze. Poetické, já vím.
Schoulila jsem se do klubíčka, chtěla bych zase do svého chaotického světa. Usni, usni.
Neusla jsem.
FOX.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama