Mráz

28. března 2013 v 13:48 | Madame Hollywood |  Stories

Krátký příběh o tom, jak jsem. Příběh o tom, jak nejsem. Příběh o iluzi, již jsem vytvářila posledních pár týdnů. Příběh o tom, jak jsme schopni vidět vše, ale podstata nám mizí z očí. Příběh o tom, o čem jsem téměř doposud nevěděla, o idyle, kterou jsem žila. Aspoň jsem si to myslela.



A už zase ten děsivý chlad. Cítím ho úplně všude. A ta hrozivá zátěž. Dělá mi věčnost udělat jeden obyčejný krok. Pootočit hlavu. Poslední dobou pořád. Ten mráz… Třesu se, říkám si, že se všichni po mně ohlížejí. Jako bych byla nějaký žebrák prosící o pár drobných. Nějaký ubohý toulavý pes, jenž nezná teplo domova.

A když už si opravdu myslím, že bych měla alespoň předstírat, že netoužím po ničem jiném, než po vyhřáté místnosti plné radosti a života, aby si o mně lidé nemysleli bůhví co, narazí do mě nejméně pět lidí. Zastavím se a otočím se. Mám chuť na ně křičet. Ale nedokážu to… Jako bych už postrádala i lidský hlas a jako by mé tělo vypovědělo svou službu. Že zbyla jen duše poletující vesmírem. Nepatrný záblesk v hlavě - vidím sebe, jsem na zemi, prostě jsem se z toho všeho složila. Jsem list. Poslední list podzimu. A nikdo si mě nevšímá. Ty mihotavé postavy v dálce se už připravují na to jak mne zašlápnou, bez zájmu. A já pláču.

Vzhledem k tomu, že se nemůžu zbavit pocitu, že se mé prsty pomalu mění na rampouchy, jdu navštívit nejbližší kavárnu. Vstoupím, zvonečky zavěšené u vrchu dveří zacinkají a náhle se všichni podívají směrem ke mně. Přijde mi, že jsem nezaznamenala zmínku života u malé, tlusté a nesympatické číšnice, která seděla vedle baru a nebyla jsem si jistá , jestli spí, mhouří oči do neznáma či je skutečně mrtvá. Ovšem ve chvíli, kdy jsem vstoupila, blesku rychle otevřela oči dokořán, vstala a šla zavřít dveře. Přitom do mě vrazila a ani se neomluvila. Zatnula jsem pěsti, abych nad sebou udržela kontrolu a před zrakem všech přítomných tuto dámu nesrazila k zemi. Usadila jsem se do rohu k topení, odložila kabát vedle sebe na pohovku a snažila se vypnout svět. Zavřela jsem oči a vnímala hudbu, která se linula z rádia. Po pár minutách rozjímání jsem se rozhodla, že si dám kávu. Káva vás vždy ,,podrží" za tak nepříjemných situací. Vzala jsem si jídelní lístek a intenzivně se soustředila na slova napsané pod tlustým písmem NÁPOJE. Když jsem si konečně vybrala, nepřemýšlela jsem o tom, že bych měla číšnici nějak upozornit na to, že si chci objednat. Po deseti minutách čekání jsem to už nevydržela. Vztyčila jsem hlavu, abych zjistila, kde se zrovna nachází polomrtvá číšnice, abych ji požádala o kávu. Zrovna opět seděla vedle baru a tupě zírala, sice šla párkrát dolít kávu či čaj svým zákazníkům, ke mně se však ani jednou nepřiblížila. Třešnička na dortu byla, když přišli další hosté, kteří se usadili vedle mě. Vytáhli si balíček cigaret, doprostřed postavili popelník, vzali dvě cigarety, navzájem si zapálili a začali kouřit a navzájem diskutovat. Já osobně nemám ráda kuřáky, kouření a samotný kouř k srdci nenávidím. A když se kouř unikající z jejich úst dostal ke mně, vstala jsem, abych je požádala jestli by si nemohli odsednout či alespoň kouřit jiným směrem. Nic. Žádná reakce. Dále spolu diskutovali, mě si ani nevšimli, ani se na mě nepodívali. Číšnice za mnou stále nepřišla.

Měla jsem toho akorát tak dost a z kavárny odešla. Kávy a příjemného posezení mi sice dopřáno nebylo, ale alespoň jsem se ohřála. K mému bytu jsem to neměla daleko. Cestou domů jsem už nikoho nepotkala. Ovšem zvláštní bylo, že bylo asi šest hodin a náhle vysvitlo slunce. A mně byla taková zima. Ještě před vchodovými dveřmi mé oči ozařovaly sluneční paprsky skrz okno, já ale cítila ledový ostrý chlad bodající mé líce a posléze oční víčka. A najednou… Stačilo pár minut. Pár minut, abych si uvědomila, co se děje. Otevřela jsem dveře a spatřila jsem… Nic. Naprosto nic. Holé místnosti. Nejprve se mi honily hlavou myšlenky typu: To má být vtip? Reklama? Reality show? a poté jsem přešla do místnosti, kde bývala postel s modrým potahem, obrazy zobrazující moře a slunce, okno se závěsy, bílý šatník. Byla to jediná místnost, kde něco bylo. A co tam bylo? Zrcadlo. Vysoké, dlouhé a štíhlé zrcadlo. A v okamžiku, kdy jsem se postavila přímo před zrcadlo, jsem skutečně začala křičet. V tom zrcadle se totiž můj obraz neobjevil. Nebylo tam nic. Měla jsem pocit, že se zhroutím. Když tu… Mi přejel mráz po zádech a na zrcadle se pomalu začala zjevovat jakási silueta. Byla to žena, bílá jako smrt, stejně vysoká jako já. Měla nehybný obličej, stála rovně. Avšak najednou se jí do břicha zabodly střepy, já se lekla… Zrcadlo prasklo. Viděla jsem jak pár střepů padá na zem, ale stále jsem viděla ženu v zrcadle. Viděla jsem jí jasně do tváře. A nad její hlavou se z ničeho nic začala psát písmena, úhledně a čitelně. Stálo zde: Našli ji mrtvou v koupelně, očividně se jednalo o sebevraždu. V břichu měla zabodnuté velké střepy. Vedle stálo velké, dlouhé, štíhlé a prasklé zrcadlo. Podívala jsem se na sebe. Přejela jsem rukou po svém těle a ucítila ostré hroty a… Došlo mi to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiki kiki | Web | 31. března 2013 v 18:08 | Reagovat

to je moc hezký)

2 otázka... otázka... | 19. dubna 2013 v 20:56 | Reagovat

Tos psala ty?tvuj napad?nebo ses něčim inspirovala? libi se mi to)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama